Slovo úvodem

Každý z nás o něco usiluje. Chceme se mít dobře a nemáme, nebo se třeba máme dobře, ale chceme se mít ještě lépe. Máme v hlavě nějaký cíl, který je pro nás aktuálně v životě tím hlavním. Málokdy se ale zamýšlíme nad širším kontextem. Co je smyslem našeho života? Co bude, až splníme náš aktuální cíl? Za něčím se neustále ženeme, ale víme proč? Víme, co přesně nám brání v naplnění našich cílů? Co nám naopak může pomoct? Kým jsme? Jaké jsou naše silné stránky, naše stíny?

Aby se člověk v tom složitém světě nějak zorientoval, je potřeba aktivně hledat odpovědi na důležité otázky, ne se pouze hnát za svým aktuálním cílem. A na prvním místě je potřeba znát sám sebe.

Proto bych tě rád pozval na cestu sebepoznání, na cestu objevování smyslu života, na cestu seberozvoje. Na cestu hledání odpovědí na ty nejdůležitější životní otázky…

Život je boj

Život není procházka růžovou zahradou. I když bychom si všichni přáli mít se dobře, v životě se neustále střetáváme s nespočtem různorodých překážek. Ať už je to v oblasti zdraví, vztahů, materiálního zajištění. Všichni tak nějak skomíráme, někdo je poznamenán více, někdo méně, ale neexistuje člověk, kterého by se zlo ve světě nijak nedotklo. Že je zlo silný pojem? Jenže ona je to silná skutečnost, stačí se rozhlédnout kolem sebe. O existenci dobra a zla nelze pochybovat, ať už to budeme nazývat jakkoli. Žijeme ve světě, kde je stále uplatňováno právo silnějšího. Kde bohatí bohatnou a chudí chudnou. Kde nás může kdykoli zahubit nemoc, přírodní katastrofa nebo i zlý úmysl někoho jiného. Ale i když nám zrovna nejde o život, musíme den za dnem usilovat o živobytí. Zdroje jsou totiž omezené a nikdy se nedostane na všechny.

Život je boj. Mnoho lidí žije svůj život den za dnem, vykonávají stejné rutiny, jsou polapeni ve víru povinností a práce, případně činností sloužících pouze k zabití času a vlastně moc ani neví, proč se daným činnostem věnují. Snaží se jen o to, aby se v téhle chaotické a nepřátelské realitě neutopili. To vede k velké frustraci životem, k dlouhodobé nespokojenosti, únavě, vyhoření, depresím. Nejde o život, ale o přežívání. Je to pozice oběti, která se ze všech sil a všemi možnými způsoby snaží o to, aby přežila, aby nebyla zničena, zašlapána. Svalovat vinu na ostatní nebo na nešťastné okolnosti je vždy snazší, ale ve výsledku to naši situaci nijak nevylepší a budeme se moci dál pohodlně plácat ve svém bahně. Nikdo nás nemůže obvinit, že jsme něco udělali špatně, protože jsme vlastně neudělali nic. Za vše může okolí.

K téhle pozici existuje alternativa. Tou je pozice bojovníka - člověka uvědomujícího si smysl, cíl, aktivně ovlivňujícího svou pozici (i kdyby to mělo být po nepatrných krůčcích), člověka schopného oběti, schopného nepřátelskému světu hrdě čelit, člověka, který se nebojí chyb a pádů, nebojí se převzít odpovědnost a dokonce se nebojí ani pro svůj boj položit nakonec i život, protože ho žene plamen, který je vzácnější než život sám - smysl.

Zaujímáš ve svém životě spíš pozici oběti, nebo bojovníka? Nastavení mysli neboli mindset je úplně základním nástrojem, který nás provází celým životem.

Kam v životě kráčíš? Quo vadis? Zamýšlel ses někdy nad tím, co je smyslem tvého života? Existuje jedna věc, která je společná všem lidem na světě: všichni chceme být šťastní. Každý člověk přirozeně touží po dobru, touží mít se dobře, být spokojený, naplněný. Liší se ale přístupy jednotlivých lidí k tomu, co má k tomuhle štěstí vést. Pro některé je to bohatství, konzum, pro někoho sláva, krása, uznání, úspěch v kariéře nebo jiné věci. A tak dělají vše pro to, aby těchto cílů dosáhli. Budu šťastný, až budu mít dům, budu šťastný, až budu mít auto. Budu šťastný, až budu mít víc peněz, více fanoušků. Budu šťastný, až mě konečně povýší.

Tenhle druh motivace má ale dva háčky. Za prvé: všimněte si, že štěstí těchto lidí je neustále v budoucnosti: až…, až…, až… Protože jakmile svého cíle konečně dosáhnou, chvíli jsou šťastní, dokud nezačnou přemýšlet, co dál, co víc by ještě mohli chtít. Radost z dosaženého cíle velice rychle vyprchá a nastupuje další nespokojenost s tím, co dalšího ještě potřebují a nemají.

Za druhé: i když někdo dosáhne vysněného bohatství, slávy, může se kdykoli stát jakákoli nehoda, katastrofa a ve vteřině o vše přichází. Všechno jsou to věci pomíjivé. Jeden den je máme, druhý den nemusíme mít vůbec nic. Chce-li člověk prožít šťastný, naplněný život, měl by své štěstí spojit s něčím trvalým. S něčím, o co nikdy nemůže přijít. S něčím, co vychází z jeho vlastního nitra. S něčím, co ho přesahuje. S něčím, co ho provází celý život, každý den, v přítomnosti. Ne až v budoucnu.

Cesta je cíl

Klíčová je věta "co ho přesahuje". Pokud se člověk věnuje pouze činnostem, které směřují k naplnění jeho vlastních potřeb, v důsledku vždycky dojde k tomu, že ke štěstí stále něco schází. Naše sobectví je jako černá díra - vše pohlcuje a nikdy nemá dost. Výzva je stát se místo černé díry hvězdou, která naopak do svého okolí vyzařuje a obohacuje ho.

Ne nadarmo se říká, že je člověk společenský tvor. Naše sociální rovina je nezanedbatelnou součástí naší osobnosti. Z potřeby někam patřit mimo jiné pramení také naše touha po uznání, slávě, ocenění. Potřebujeme vědět, že jsme pro někoho důležití. Že jsme užiteční. Že někam patříme. To je však stále zaměřeno na naplňování našich vlastních potřeb. Co ale potřebují lidé v mém okolí? Co jim konkrétně já můžu nabídnout? Čím můžu svět obohatit? Jak se můžu stát platným členem společnosti, čím můžu být užitečný? Jde o orientaci nikoli na sebe nebo na dosahování pomíjivých cílů, ale na vztahy.

Pokud se člověk zaměří na službu druhým, naplňování potřeb, případně budování odkazu (například formou umění nebo řemesla, sdílení vlastních zkušeností atd.), jedná se o cíl, který přesahuje vlastní ego. Naplňování tohohle cíle přináší člověku pocit užitečnosti a hodnoty, který je pro životní štěstí klíčový. Tohohle cíle nikdy nejde dosáhnout ve smyslu, že bude kompletně splněný, vždycky bude na čem pracovat. Je to činnost, která člověku dává smysl a zároveň nikdy nekončí. Protože ve skutečnosti není cílem, ale samotnou cestou. Cílem je totiž samotná činnost. Cílem je budování, rozvoj. Dělat svět lepším místem.

Musíme být pouze opatrní na opačný extrém, kdy bychom dělali všechny činnosti pouze pro druhé a sebe zanedbávali. To vede velmi snadno k vyhoření. Aby člověk mohl cokoli rozdávat, musí mít z čeho, musí sám nejprve někde čerpat. Každopádně pro nás je v tuhle chvíli hlavní, že cílem je samotná cesta.

Kam v životě kráčíš? Jaký přesah má to, co v životě děláš? Co po sobě zanecháš?

Memento mori

I když je mnohým z nás tohle pomyšlení nepříjemné, náš život skončí. Naše životní cesta je ohraničená narozením a smrtí. A my nevíme, ve kterém okamžiku smrt přijde. Může to být za pár desítek let, může to být za rok, ale také za měsíc nebo týden. Nebo zítra. Nebo dnes. Život je velice křehký a stačí málo k tomu, abychom o něj přišli. Stačí nepozornost nás nebo někoho jiného.

Pomyšlení na smrt by nás nemělo děsit. Mělo by nás naopak přimět k zamyšlení, zda náš dosavadní život byl hodnotný, zda jsme připraveni ho odevzdat a co po sobě zanecháme. Nevíme, kolik času nám zbývá. Udělejme vše pro to, aby v ideálním případě každá další vteřina našeho života stála za to. Zaměřme se na to, co má opravdu smysl. Umění, jak efektivně nakládat s časem, se nazývá time management a je dalším ze zásadních nástrojů na naší životní cestě.

Kam dál?

Jelikož čas plyne, na naší životní cestě se v tomto ohledu nemůžeme zastavit. Čas plyne a my jdeme životem stále dál, ať už ho nějakým stylem ovlivňujeme, nebo se naopak necháváme vláčet okolnostmi. Je to, jako bychom jeli v autě, které nemá brzdy a neustále jede dopředu. Jediné, co můžeme ovlivnit, je směr. Zda pojedeme k cíli přímou cestou, oklikou, nebo zda se vydáme úplně opačným směrem.

Naším cílem je během svého života uplatnit svůj plný potenciál. Obohatit svět způsobem, který obohatí i nás. Lidé, kteří veškerou svou činnost podřídili naplňování svých vlastních potřeb bez ohledu na ostatní, také touží po štěstí. Jedná se ovšem o mentalitu predátora, který hledá zdroje pouze z toho důvodu, aby je mohl vysát a pak se rovnou vydal hledat další. Takový člověk společnosti nic nepřináší. Podlehl iluzi, že život si užije jedině tak, že si z něj urve co největší kus, ale ve výsledku zjišťuje, že je stále prázdný, stále hladový. Také jiní, kteří třeba v životě takové štěstí neměli a najednou se k nějakému zdroji dostanou, první co udělají, je, že zdroj okamžitě vysají a rázem opět nemají nic. My se musíme naučit život hrát jako hru. To, jaké karty jsme dostali do rukou na začátku, neovlivníme. Ale můžeme ovlivnit způsob, jak s nimi naložíme, jak je zužitkujeme a k jakým kartám se v rámci možností dostaneme. Něco ovlivnit můžeme, něco ne. Ale za to, co ovlivnit můžeme, neseme odpovědnost.

Cesta Života a cesta Smrti

Touha po štěstí je obrovská. Je to extrémně silný motiv veškeré lidské činnosti. Pojďme se podívat na to, jak s touhle nesmírnou silou pracovat, aby sloužila v prospěch náš, lidí v našem okolí a také samotného prostředí, ve kterém se pohybujeme. Aby sloužila nám a ne my jí. Tuhle výzvu jsem nazval Cesta Života. Proč ne Cesta životem? V tomhle kontextu chápu Život v širším slova smyslu, ne pouze ve smyslu biologickém. Pro naplněný život nestačí jen být naživu. Člověk stejně snadno může jen živořit. Životem rozumím všechno, co slouží k růstu, budování, dobru, kráse, štěstí, naplněným vztahům, spokojenosti, naplňování potenciálu a to nejen v rámci svého vlastního života, ale společnosti a světa obecně. Život ve smyslu dobra.

Jsme svobodné bytosti. Máme možnost zvolit i cestu opačnou, o které už byla řeč. Cestu predátora, kdy se snažíme najít jakýkoli zdroj Života, k němu se přisát a vyčerpat ho bez ohledu na druhé. Cestu Smrti. Opět v širším významu než jen nepřítomnost biologického života. Smrti ve smyslu ničení, ubližování, okrádání, boření práce ostatních, vykořisťování atd. Vše směřující k absenci Života.

Každý člověk touží po tom být dobrým. A to přesto, že někteří této touze nadřadí právě vlastní prospěch. Ale všimněte si, že i ti největší zločinci se buď snaží o to, aby jejich zločiny nevyšly najevo, nebo se je všelijakými způsoby snaží obhájit a argumentovat, že jim ve skutečnosti jde o dobro. Člověk potřebuje být vnímán jako dobrý. Potřebuje tak sám sebe chápat a prezentovat se tak. Proto se i zlo se snaží tvářit jako dobro. A tak jsme svědky lží, přetvářky, snah o ponížení ostatních atd. - vše má za cíl, aby dotyčný před ostatními vypadal lépe. Uchopme touhu být dobrým za správný konec. Tak, abychom se tak nejen mohli prezentovat, ale abychom takoví skutečně byli. Žít život v pravdě.

Cesta Života, nebo cesta Smrti. To je po čase, který symbolizuje pohyb kupředu, druhá rovina života jako Cesty - kterým "směrem" se budeme ubírat. To, že se neustále pohybujeme, neovlivníme, stejně jako neovlivníme "rychlost", kterou se životem pohybujeme - čas plyne všem stejně. Směr ale ovlivnit můžeme.

Čas volby

Dvě zásadní otázky. Kam kráčíš? A kam chceš kráčet?

Kterou cestu zvolíš? I pokud se pro jednu z cest rozhodneš teď, neznamená to, že po zbytek života nemusíš nic řešit. Ve skutečnosti tyhle dvě otázky budeš řešit v každém okamžiku znovu a znovu. Život je boj. Důležité je mít před očima jeho cíl, smysl. A pak i když budeme padat, klidně znovu a znovu, budeme zase vstávat, znovu a znovu. Protože smysl nezmizí. A až jednou svůj život budeme muset odevzdat, budeme vědět, že jsme prožili život, který měl smysl. Že jsme udělali svět aspoň o trochu lepším místem.

Pozvání

Jsem přesvědčený o tom, že naprosto každý člověk má světu co nabídnout. Jde o skrytý potenciál, který jsme povoláni objevovat a rozvíjet. I v případě, že jsme doposud nic zásadního v životě nedokázali, náš život je třeba sérií neúspěchů, my máme světu co nabídnout. Každý z nás má určité vlohy a především zkušenosti. I chyby mohou být využity ve prospěch ostatních, pokud svou zkušenost a poučení z nich budeme sdílet. Ale i kdybychom slevili ze všech nároků, někdy stačí i jen milé slovo, úsměv, abychom někomu zlepšili den a udělali svět lepším místem. Rád bych tě na tuhle Cestu pozval. Na Cestu objevování vlastního potenciálu, rozvíjení svých schopností, na Cestu sebepoznávání a sebeposílení. Na Cestu šíření dobra, Cestu Života. Cestu, která nás přesahuje. Život nás automaticky přitahuje. Jsme pozváni k objevování toho, co je oním Životem konkrétně pro nás, pro lidi v našem okolí a celkově pro společnost a svět. Jsme pozváni podílet se na něm.

Nicméně rozhodnutí, zda se na Cestu Života vydáš, je jen na tobě. A za své rozhodnutí jsi zodpovědný pouze ty sám. Přidáš se?

Možná si řekneš, že je to celé nesmysl a půjdeš dál svou vlastní Cestou. Přeji ti, ať je to Cesta, která ti dává smysl, která tě naplňuje.

Kamkoli se vydáte, jděte s celým srdcem. - - Konfucius