Je tam Někdo?

Co je smyslem života? Je to jen hmotné zajištění? Je něco po smrti? Jak lze dosáhnout v životě naplnění? Vznikl svět náhodou? Nemůže tu být něco víc?

Prázdnota, kterou svět zaplnit nedokáže

Člověk se v běžném koloběhu povinností běžně těmito otázkami nezabývá. Pak ale v životě přijdou momenty, které nás přimějí se ptát: je skutečně život jen o tomhle? Co je dobro a zlo, pokud jsme jen výsledkem evoluce? Výjimečně se můžeme setkat s tak silným emocionálním prožitkem, že začínáme uvažovat, jestli tu přece jen nemůže být něco víc, než jen hmota. Prožít relativně krátký život a pak smrt, konec. Například nám zemře někdo velice blízký, někdo, koho jsme milovali, případně známá osobnost všemi oblíbená, která přinesla během svého života skutečně mnoho dobrého pro mnoho lidí. Nebo jsme svědky tak nevýslovné krásy přírody, že si musíme klást otázku, jak něco takového mohlo vzniknout jakousi obří náhodou?

V životě je často naším největším cílem mít se dobře. Což ale obnáší zajistit si dostatečné příjmy, a tak studujeme, chodíme do práce a velmi často si pak říkáme, že tohle ještě není ten okamžik, kdy budeme šťastní. Je potřeba pracovat víc, dál, koupit dům, auto a další a další věci. Hnát se za stále intenzivnějšími zážitky. A nakonec často zjišťujeme, že to, od čeho jsme si slibovali, že nás to učiní šťastnými, nás ve výsledku nenaplňuje. A tak hledáme dál. Někdy celý život. Někdo odpověď nenalezne.

Jistá věc je, že tuhle touhu, touhu po štěstí, po dobru, po lásce, v sobě máme všichni. Všichni toužíme po naplnění přesahujícím jeden okamžik. Toužíme po uzdravení, odpočinku, pokoji. Po přijetí, po tom, abychom byli přijímáni, respektováni. Po krásných věcech ve svém okolí. Po radosti. A můžeme si i dál namlouvat, že jsme jen hmota a ničem z toho ve skutečnosti nezáleží. Já se ale ptám - je takový život naplněný? Je šťastný? S odpověďmi na tyhle otázky se musí každý z nás vyrovnat po svém. Protože ano - pro skutečnosti, které by přesahovaly náš svět, skutečně neexistují žádné důkazy a tudíž není důvod jim věřit. Ta nenaplněnost a nezodpovězené otázky však zůstávají… Jak se k tomu tedy postavit jinak?

Něco nad námi

Někteří z nás věří tomu, že fyzický svět není tím jediným, co existuje. Odpověď na jevy, které zkrátka nemohou být náhodné, je, že něco nad námi je, i když my to nemůžeme poznat, prozkoumat. Já se domnívám, že tohle je krok správným směrem. Přiznat si, že hmota není jediným jsoucnem ve vesmíru. Tenhle krok vyžaduje odvahu. Je to krok do neznáma. Připouštím něco, co zní naprosto neuvěřitelně a šíleně. Ale právě to je podstata víry. Víra není jistota. Je to směřování do nejistoty. Otevírání dveří, za kterými netušíme, co je. Je to důvěra. Podobně jako když děcko skáče z výšky s důvěrou v rodiče, že ho chytí. Také to nemůže s jistotou vědět. Přesto, má-li se svým rodičem pevný a láskyplný vztah, tak ta důvěra, víra, že ho chytí, se ve výsledku v podstatě rovná jistotě. To je podstata víry. Víra je odpovědí na skutečnost, že je něco, co nás přesahuje. Je to připuštění si toho, že něco nás přesahuje. Na to stačí si uvědomit obrovitost vesmíru v porovnání s člověkem, který není ani zrnkem prachu. Vesmír je plný tak nepředstavitelně ohromných sil, chaosu a nebezpečí, že je skutečně zázrak, že na jedné nepatrné planetě, jsou podmínky ochraňující tak křehkou věc, jakou je biologický život. Člověk skutečně není středem vesmíru. Ta nesmírnost nás může vést k dalšímu kroku - pokud toto je ve fyzickém světě, skutečně na 100% nemůže existovat nic, co by nás přesahovalo ještě mnohonásobně víc? Něco, co není závislé na hmotě?

Zároveň při uvědomění si těchto nesmírných sil, které nás přesahují, možná vyžaduje víc víry přesvědčení, že vše skutečně vzniklo pouhou náhodou - systém, který proti vší pravděpodobnosti směřuje ke stále větší a větší komplikovanosti, propracovanosti - evoluce. Místo toho, aby vše směřovalo k vyrovnanému stavu, nulové energii. Je to jako byste položili kouli na šikmou plochu a ona se začala kutálet nahoru (nebo lepší přirovnání by bylo spíš, že by začala opisovat různé tvary a vzorce a sama se začala proměňovat v neskutečné struktury). Jaká je pravděpodobnost, že v divokém vesmíru vznikne sám od sebe život? Víme, že skutečně velmi malá, o čemž svědčí fakt, že z těch miliard planet žádnou jinou, na které by vznikl život, dosud neznáme. Jsem přesvědčený, že existuje dost faktů, abychom existenci něčeho nadpřirozeného minimálně nemohli se 100% jistotou vyloučit.

Krok víry

A co se stane, pokud bychom připustili, že vznik života, včetně vzniku mého života, není náhoda? Vyvolá to v nás obavy? Zvědavost? Rezignaci? Co kdybychom zkusili obrátit svou pozornost na nějaký vyšší princip? A kdybychom připustili, že to "něco" nad námi není jen abstraktní Osud nebo Energie, ale Osoba, která rozumí… Pokud bychom se na tuto Osobu obrátili s postojem: "Vůbec nic o tobě nevím, nevím ani jestli existuješ, nebo si tu jen mluvím do větru, nevím jestli slyšíš nebo rozumíš, ale pokud jsi a pokud mě slyšíš a pokud ti náhodou na mě záleží, rád bych to věděl, chtěl bych to zakusit, chtěl bych to vnímat." Pokud je pravda, že žádné nadpřirozeno neexistuje, nemáte se čeho obávat. Prostě jste si jen sami pro sebe řekli nesmyslnou větu.

Ale neděste se, pokud by se náhodou něco dít začalo… Možná ne hned. Možná ne tak zjevně, jako že by se otevřelo nebe nebo jste měli nějaké zjevení. Já osobně jsem přesvědčený že "něco" nad námi skutečně existuje. A nejen "něco" ale "Někdo". A jsem přesvědčený, že jako lidé jsme schopni Jeho přítomnost ve světě objevovat, budeme-li pozorní. Ukazuje se často velmi skrytým a nenápadným způsobem, ale věřím, že se chce nechat nalézt. Jak s Ním navázat kontakt, o tom si můžeme říct příště.

Rád bych vás pozval na Cestu vody, ve které tenhle tajemný svět budeme společně objevovat.