Člověk je často pohlcen vírem rutinních povinností a nezbytných drobných úkolů. Pokud nás jejich množství zavalí, ztrácíme energii. V takových chvílích je dobré si připomenout proč tyhle věci vlastně děláme. Jaký je jejich smysl, cíl? A jaký je cíl a smysl celého našeho života? Je to konzum? Co nejvíc si užít? Nebo nám jde i o něco víc? Pokud o smyslu přemýšlíme, víme kam a proč směřujeme, máme trvalý zdroj vnitřní energie, který brání našemu vyhoření.

Lidské potřeby - brána ke štěstí

Každý člověk bez výjimky touží po štěstí. Proto štěstí můžeme jednoznačně označit za cíl každé lidské činnosti. Každý člověk se chce mít dobře. Nicméně každý si pod pojmem štěstí představí něco jiného. Dá se vůbec říct takhle obecně, co je klíčem k životnímu štěstí? Jak štěstí vzniká a co způsobuje jeho nedostatek?

Tím klíčem jsou lidské potřeby. Máme-li všechny potřeby naplněné, jsme šťastní. Naopak, je-li některá z našich potřeb nenaplněná, frustruje nás to a motivuje ke změně neuspokojivého stavu. Motivem všech našich činností je tedy naplnění potřeb. Potřeby však mají určitou hierarchii. Některé jsou důležitější, jiné jsme schopni poměrně jednoduše přejít.

Americký psycholog Abraham Harold Maslow se v roce 1943 pokusil tuto hierarchii systematizovat. Výsledek známe jako Maslowovu pyramidu potřeb. Domnívám se však, že Maslow vyslovil mylný předpoklad, když mluvil o tom, že abychom mohli pocítit vyšší potřeby, musíme nejprve mít uspokojeny ty nižší.

Jednou z nejhlubších lidských tužeb je potřeba smyslu. Mít ve věcech jasno. Vědět, kam směřuji, co je pro to potřeba udělat a jakým způsobem se k cíli dostat. Pokud má člověk ujasněný smysl, je pro dosažení vyššího cíle schopen i oběti. Tedy vědomě snést nenaplnění některých i základních potřeb.

Když uvedu příklad - v krajní situaci, kdy je všeobecně nedostatek jídla a já mám malé děti, nejprve seženu jídlo pro své děti, i kdyby to mělo znamenat, že sám budu mít málo, nebo vůbec nic. Nebo že obětuji svůj život, aby někdo jiný mohl žít. To je pak v naprostém rozporu s uspokojením vlastní potřeby přežití, kterou Maslow klade jako úplný základ.

Tři druhy potřeb

Mnoho lidí se domnívá, že až budou bohatí, až budou finančně a hmotně zajištěni, nic jim už chybět nebude a konečně budou šťastní. Tito lidé neberou v potaz fakt, že člověk nemá pouze hmotné potřeby. Dokonce i ten majetek z velké části hromadí kvůli potřebě být někým víc, mít prestiž, vyniknout nad ostatními, být druhými uznáváni. Tuhle potřebu ale samotné bohatství zdaleka nezajistí. Naopak u mnohých vaše reputace klesne, když uvidí, že vám záleží jen na penězích a jste pro to schopni obětovat cokoli. Být respektovaným může být kdokoli bez ohledu na výši svého konta. Jde totiž o to, jakým je člověkem, jaké hodnoty zastává, co společnosti přináší.

Lidské potřeby je nutné rozlišit ještě do dalších kategorií, než o jakých mluvil Maslow. Člověk je komplexní bytost. Nejen biologická (tělesná), ale také psychická (duševní) a spirituální (duchovní). A potřeby má ve všech těchto oblastech každý člověk, ať už si je uvědomuje, nebo ne.

Pokud člověk založí smysl svého života na zajišťování bohatství, stačí okamžik - krádež, krach, přírodní katastrofa - a smysl jeho života se zhroutí, je opět na nule, dokonce se může ocitnout ze dne na den bez domova, na úplném dně. Stačí, aby se zhroutilo zdraví, člověk je najednou odkázaný na druhé, už sám nemůže vydělávat.

A zde se láme chléb. Zakládám svou hodnotu na svém majetku? Nebo na svém vzhledu? Co když o všechno přijdu? Jakmile se ocitneme na dně, vztahy s druhými lidmi jsou to jediné, co nás může podržet. A to proto, že vztahy jsou prostředím, které je určeno k vzájemnému naplňování potřeb. Nikdo nemůže žít svůj život sám za sebe a říct, že nikoho nepotřebuje. Takový člověk zapomíná, co všechno pro něj ostatní dělají, ať už se jedná o výrobu, dopravu a další služby. Jsme na sobě všichni závislí. Ano, dá se teoreticky žít mimo civilizaci jako poustevník. Nicméně poustevník je schopen žít sám právě proto, že má naplněny hlubší potřeby.

Hmotné potřeby jsou jen na povrchu. Stojí na potřebách duševních - někam patřit, být součástí společnosti, být přijímaný, respektovaný, být pro ostatní důležitý, být milovaný. Sám o sobě mít nějakou hodnotu. Zkrátka někým být.

Respekt si však nelze vynutit. Respektovaný je ten, kdo sám respektuje druhé, kdo dokáže dodržet slovo, na koho je spolehnutí, komu se dá důvěřovat, kdo nemyslí jen na sebe. Proto budování vztahů lze označit za jeden z nejdůležitějších životních cílů. Skrze vztahy můžeme dojít naplnění svých potřeb. Nicméně my sami musíme do vztahů něco vkládat.

Je proto potřeba si ujasnit, co já mohu svému okolí nabídnout. Kým jsem? Jaké je moje místo ve společnosti? Co tu po sobě zanechám?

Kdo jsem

Sebepoznání je podle mě jedním z největších zdrojů životní energie. Uvědomění si, kým jsem konkrétně já, co ve mě rezonuje. Jaké mám hodnoty, co mě baví, co mě naplňuje, co je pro mě důležité. Co potřebuji. Když si člověk uvědomí odpověď na některou z těchto otázek, jako by něco zacvaklo na své místo, zažije pocit hlubokého uspokojení, nasměrování, skutečně to v něm zarezonuje. Ano, tohle jsem já, tohle ke mně patří, to mě vystihuje.

A pokud to člověk dokáže spojit právě s vlastní užitečností druhým lidem, začne být druhými uznáván, umocní se jeho životní energie, vnitřní plamen, který ho žene životem. Protože tím kromě sebepoznání (někým být) naplní další velmi důležitou potřebu (někam patřit, být důležitý). Dokáže zužitkovat vlastní potenciál.

Klíč k životnímu štěstí

Klíčem ke štěstí je tedy zužitkování vlastního potenciálu ve prospěch druhých - Když můžeme pro ostatní dělat něco, co je pro ně přínosné, nás to naplňuje a baví a navíc tu po sobě zanecháváme odkaz, něco, co nás přesahuje. Tohle poznání by u nás mělo vykrystalizovat v životní vizi, jejíž naplňování nás samo o sobě nabíjí, tudíž štěstí negeneruje dosahování cílů, ale samotná cesta. Jak se říká: cesta je cílem. Pak už totiž nejsme závislí na plnění vzdálených cílů, naše štěstí neleží v budoucnosti. Je přítomné. Provází nás každým dnem a pomáhá překonávat i ty obtížné věci.

Naše zdroje

Smyslem života je tedy rozvíjet vlastní potenciál a jeho uplatňování ve službě druhým lidem, zanechat po sobě nějaký odkaz (ať už v kultuře, ve výchově dětí, vědě atd.), zároveň nechat se obdarovávat druhými (ve smyslu být otevřený obdarování, nikoli vynucovat si věci). K tomu, abych mohl rozdávat, musím také z něčeho čerpat. Jedním ze zdrojů jsou právě naši blízcí. Druhým zdrojem jsme my sami. Nelze se totiž spolehnout pouze na ostatní, tím bychom je činili zodpovědnými za naše štěstí. A může nastat situace, kdy nás všichni zavrhnou. Pokud se chceme vyhnout situaci, kdy pak už nebudeme mít chuť žít, je třeba nalézt zdroj životní energie uvnitř sebe. A tím největším zdrojem je právě vědomí smyslu a sebeuvědomění.

Ani na sebe se však člověk nemůže tak docela spoléhat. Naše lidské síly a zdroje vždycky budou omezené. Při uvažování o smyslu života, o jeho konečnosti člověk naráží na vlastní spirituální potřeby, otázkách po nějakém přesahu. Končí život smrtí? Ten biologický každopádně. A protože se věda zabývá pouze tím biologickým, na otázky ohledně posmrtného života odpovědi nenabízí. Tyhle otázky si musí každý zodpovědět sám. I když se člověk nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství, každý potřebuje něčemu věřit, mít nějakou víru, ať už je obsahem cokoli. A právě víra by měla být trvalým zdrojem životní energie, nasměrováním našeho života.

Shrnutí

Každý člověk touží po štěstí. Štěstí dosahujeme skrze naplňování našich potřeb. Potřeby nicméně nemáme jen ty materiální. Člověk je bytostí nejen biologickou, ale také duševní a duchovní. Naplněním duševních a duchovních potřeb v sobě člověk zažehne plamen, který pomáhá překonávat překážky, krize a obtíže života.

Tenhle plamen dokáže zažehnout uvědomění toho, kým jsem a kým být mám. A také ujasnění smyslu svého života, který spočívá v rozvoji a maximálním využití vlastního potenciálu ve prospěch druhých a zároveň nezištné čerpání z jejich vlastních talentů. Kromě služby druhým smysl života tkví také v budování vlastního odkazu.