Co je hřích?

Definice dobra a zla

Na úvod se nevyhneme troše filozofických úvah. Ať už jsme věřící nebo nevěřící, ať už jsme jakéhokoli filozofického přesvědčení, jedno zůstává všem lidem společné: všichni chceme žít, všichni si chceme užívat, toužíme po naplnění našich potřeb. Jinými slovy: chceme prožít naplněný život. Je to život v širším smyslu toho slova - všechno, co je krásné, co na nás dobře působí, co je příjemné, co je pravdivé. To vše chápu pod pojmem dobro - všechno, co podporuje tento život v širším kontextu. Naopak všechno, co vede k rozkladu, sporům, destrukci, ubližování a utrpení a v důsledku ke konci a smrti, je důsledkem zla. Někdo by mohl namítnout, že dobro a zlo jsou velmi subjektivní pojmy. Co je dobrem pro někoho jiného, to nemusí být dobrem pro jiného. Nicméně tahle definice - vše, co podporuje život v širším kontextu, je myslím všeobjímající. Je ale nutné podotknout, že dobro je to, co prospívá všem. Pokud se někdo obohatí a užívá si na úkor ostatních, pro něj to sice příjemné je, ale za dobro už to označit nemůžeme. Měřítkem dobra je tedy to, v jaké míře je konkrétní věc prospěšná celku. Což někdy může znamenat, že se také musíme omezit, aby k dobru měli přístup i jiní. A pak si můžu klást otázku, do jaké míry je to, co dělám, prospěšné i ostatním. Do jaké míry to škodí? Myslím jen na vlastní dobro, nebo i na dobro ostatních?

Egoismus

Nakonec dospějeme k závěru, že to, co odděluje dobré skutky od těch špatných, je naše vlastní sobectví, egoismus, nebo naopak altruismus. Do jaké míry nám záleží na nás samých a do jaké míry na celku. Do jaké míry se dokážeme ovládat a uskromnit, nebo do jaké míry je nám jedno, co naše jednání bude znamenat pro ostatní.Sobectví a egoismus jsou jádrem veškerého zla. Upřednostnění sebe na úkor druhých. Mohli bychom se ptát, jestli kategorie dobra a zla jsou něčím, s čím přichází lidé, nebo je to něco, co ve světě existuje bez ohledu na úvahy lidí. Například pokud někde ve vesmíru vznikne život, je to dobré? Nebo pokud naopak ten křehký život zanikne, je to zlé? To už nechám úvahám každého. Já bych se v dnešním článku rád věnoval dobru a zlu z křesťanského pohledu. V minulém článku jsme si ukázali, že ačkoli je Bůh původcem všeho, zlo nevytvořil. Zlo je pouze důsledkem zneužití svobody darované Bohem. Spousta lidí přemýšlí nad tím, proč je na světě tolik zla. Proč nejsme schopni se poučit z chyb našich předků? Proč spolu pořád válčíme, proč pořád ždímáme planetu a její zdroje? Proč jsou pořád existuje chudoba? Dobře, to všechno je důsledkem lidských chyb, ale nakonec se musíme ptát i na to, proč dochází k tolika přírodním katastrofám? Proč je ve světě tolik zla a proč s tím Bůh nic neudělá?

Prvotní hřích - odtržení od pravé podstaty, chaos

Abychom porozuměli podstatě problému tak, jak ji chápe křesťanství, musíme se podívat na původ zla. Na úplný počátek, stvoření člověka Bohem a jejich roztržku. V Bibli je to, co se přihodilo, vykresleno příběhem o Adamovi a Evě, kteří v tomto příběhu symbolizují celý lidský rod, nás všechny. Bůh dal člověku všechno, vůbec nic mu nechybělo. Zahrnul ho veškerou láskou a na oplátku očekával lásku člověka, jejíž předpokladem je svoboda. Svoboda znamenala možnost volit i jinak. Satan přichází k člověku s lákavou nabídkou neomezovat se Božími doporučeními - Bůh zakazuje jíst ze symbolického stromu poznání, přičemž má na mysli ochranu lidí před pýchou následovanou pádem. Satan, který sám toto ovoce okusil, Boží pravdu překrucuje a přichází s lákavou ale lživou nabídkou - nezemřete, ale budete jako Bůh. Vy sami přece můžete určovat, co je dobré a co zlé. A jsme u jádra problému - lidské zvědavosti. Zakázané ovoce prý nejlépe chutná. Co kdyby to byla pravda? Nebylo by to pro nás lepší? Proč bychom se měli nechat omezovat nějakými Božími příkazy? V Adamovi a Evě jsme jako lidstvo zvolili neuposlechnout Boha a vydat se vlastní cestou. Boha, který je jediným dobrem. Vydali jsme se cestou, která vede mimo jediné dobro. Tohle rozhodnutí mělo pro lidstvo a potažmo celý svět katastrofální následky. Nazýváme ho prvotní hřích. Ten způsobil hlubokou trhlinu mezi člověkem a Bohem. Mezi fyzickým světem a dobrem. Tady můžeme najít příčinu veškerého chaosu, rozkladu a destrukce v řádu vesmíru. Od té doby, co lidstvo Boha odmítlo a opustilo jeho Ráj, veškeré zdroje dobra najednou přestaly být neomezené. Ocitli jsme se v temném světě, kde život jednoho dne končí, zdroje jsou omezené a abychom přežili, musíme spolu bojovat, vzájemně se požírat (příroda není nic jiného než koloběh vzájemné konzumace). Z některých zvířat a člověka se stali predátoři, z některého hmyzu škůdci, paraziti, z některých mikroorganizmů choroby a nemoci. Přírodní podmínky přestaly být pro život bezpečné. Objevují se hurikány, zemětřesení, vulkanická činnost, sucho, záplavy. Člověk začal být smrtelný a s ním veškeré stvoření. Ale prvotní hřích měl ještě jeden velice devastující účinek. Od té doby každý narozený člověk má tendenci k sobectví, zlo je pro něj přitažlivější než dobro. Chce nahromadit co nejvíce dobra pro sebe bez ohledu na ostatní. A jak jsme si v úvodu ukázali, pak už o dobro nejde, jde o zlo. Tomuhle pokračujícímu prokletí lidského rodu říkáme dědičný hřích. Je to ona trhlina mezi člověkem a Bohem, která způsobuje opakované války, hladomor, nemoci, smrt. Orientace na dobro nás najednou stojí mnohem větší úsilí a oběť. Mnohým to připadá naprosto zbytečné a marné takhle se namáhat, když můžeme tak snadno sáhnout po vlastním prospěchu.

Závěrem

Hřích je tedy veškeré lidské konání soustředěné na vlastní prospěch bez ohledu na ostatní. Je to konání, které nás nadále vzdaluje od Boha, jediného zdroje dobra. Je to něco jako nemoc, virus, šířící se z generace na generaci. Člověk by z toho mohl propadnout depresi a beznaději. My ale naději máme a neskutečně obrovskou. To je jádrem křesťanského poselství. O tom ale zase příště.