Vytvořil jsem poloimaginární svět pomáhající plněji prožívat každodenní realitu. Živoucí fantasy. Rád bych s vámi sdílel svou cestu k jeho objevení…

Proč je popkultura tak populární

Na úvod trochu kontextu. Nemůžeme si nevšimnout velkého rozmachu popkultury obzvlášť v posledních desetiletích. Ať už se jedná o sci-fi, fantasy, komiksy, anime, filmy, seriály, hry, knihy (dosaďte si jakýkoli příklad). Co je to, co tolik lidí přitahuje? Jedná se o určitý druh zábavy, relaxu, způsob úniku z šedé a nudné reality. Já bych se nicméně rád podíval na hlubší rovinu tohohle fenoménu.

Řekl bych, že základní linií propojující všechna tato média jsou příběhy. Toužíme nejen uniknout z našeho světa často plného útrap. My toužíme být součástí nějakého velkého příběhu. Neseme si v sobě touhu být těmi hrdiny, o kterých čteme (ačkoli si to mnozí jistě nebudou chtít přiznat). V těch příbězích je něco, co v nás hluboce rezonuje. Něco, co tenhle obyčejný svět přesahuje (nadpřirozené síly v jakékoli podobě). Toužíme po tom být důležitými, zažít dobrodružství, zachránit svět.

Ačkoli určité části společnosti tyhle touhy mohou připadat úsměvné, já se domnívám, že mají svůj hluboký psychologický (a teologický) základ.

Archetypy - zdroje života

Popkultura ve skutečnosti není ničím novým. Jedná se pouze o nový obal něčeho, co provází lidstvo odjakživa. Dříve se jednalo o mýty, legendy, pohádky. Ve všech příbězích provázejících lidstvo už od starověku se znovu a znovu nehledě na dobu nebo kulturu objevují stále ty samé prvky (tímto tématem se zabýval Joseph Campbell, např. v knize Tisíc tváří hrdiny). C. G. Jung to nazývá kolektivním nevědomím, archetypy. Charakteristiky a životní situace, které jsou společné všem lidem, všichni je máme uložené hluboko v nevědomí. Když jsou zvědomovány v příbězích, které slyšíme, čteme nebo sledujeme, můžeme zažít pocit synchronizace, vzrušení, velmi pozitivní emoce. Je to totiž něco, co se dotýká našeho nejvnitřnějšího já.

Jako křesťan jsem navíc přesvědčen, že archetypy jsou něčím, co nemáme sami ze sebe. Byly do nás vloženy při stvoření jako součást našeho lidství, jako odkaz (nebo také obraz) našeho Stvořitele. Jsou určitou směrovkou k neskutečně dobrodružnému a vzrušujícímu světu, který nás přesahuje. Jsou pozvánkou.

Otázka identity

Proč nás oslovují konkrétní hrdinové a jejich příběhy? Je to proto, že jejich charakteristiky sdílíme. Že ty příběhy ve skutečnosti mluví o nás. My jsme těmi skutečnými hrdiny, o kterých ty příběhy jsou. To, že se do nich někteří z nás stylizují například jako cosplayeři je jen vnější symbolika toho, že jsme tuto pozvánku přijali a vydali se stejnou cestou. Přesto je to pouze vnější symbolika. To hlavní se odehrává hluboko v našem srdci.

A co že je to za cestu? Jsou snad kolem nás nějací temní lordi, nějací skřeti a podobní záporáci? Máme vzít do ruky meč a začít masakrovat jiné lidi, jak to pochopili křižáci ve středověku?

Kde je Nepřítel?

Je důležité zmínit, že zlo v našem světě je reálné. Naším úkolem však není válčit mezi sebou. Bitvu se zlem musí vybojovat každý sám za sebe - ve svém srdci. Se svými vlastními stíny. Kdyby to každý vzal poctivě, zlo ze světa by rázem vymizelo. Bohužel někteří své boje prohrávají více než jiní, a tak se ani skutečným válkám ve fyzickém světě nevyhneme a pro obranu slabších možná jednoho dne skutečně budeme nuceni pozvednout zbraň (jak říká Spiderman - s velkou mocí přichází velká zodpovědnost). Každopádně pokud chceme bojovat se zlem, musíme vždy začít ve svém vlastním srdci - odhalit to, co nám škodí a co škodí lidem v našem okolí. Vyhrát takovou bitvu není nic jednoduchého a mnohdy je to těžší než útočit proti fyzickému nepříteli. A není to ani věc na jedno odpoledne. Jedná se o boj na celý život. Ani svatí nebyli tohohle boje ušetřeni. Naopak. Jsou svatí proto, že bojovali mnohem těžší boje, ale nakonec obstáli.

Osobně věřím tomu, že boj se zlem není ohraničen jen bojem s vlastními zlozvyky. Věřím, že v neviditelné duchovní rovině je zde skutečný Nepřítel usilující o naši zkázu. Někdo, kdo se ze všech sil snaží o naše rozdělení, odloučení od Boha - diabolos (žalobce), Satan, Drak, Had - Ďábel. V pozadí běžných historických událostí probíhá neviditelná epická bitva o osud každé lidské duše. A na nás je, na kterou stranu se nakonec přikloníme.

Uvědomuji si, že ne každý sdílí tuhle víru. Je to přehnané, možná si říkáte. V každém případě není přehnané a od věci usilovat každý den o to, co je dobré, co je správné, co můžu dělat jinak, lépe. Kým se stávám? A hledání toho, co je skutečně pravdivé. Možná, že pro vás osobně je to něco jiného. Jsem však přesvědčený, že všichni, kdo hledají upřímně, jdou ke stejnému Cíli a nakonec se potkají. Pravda je jen jedna. Cest k jejímu nalezení je mnoho. Kterou cestou se vydáš ty?

Exkurs do dětských vzpomínek

Vraťme se ale teď k myšlence imaginárního světa. Už jako malý kluk, někdy v 8 letech, jsem na základě tehdy dostupných popkulturních děl začal nadšeně budovat svůj vlastní svět. Můj tajný svět, ve kterém jsem já sám byl tím hrdinou. Nikdy v životě jsem se nenudil, každý volný okamžik jsem prožíval neuvěřitelná dobrodružství. Nevyhýbal jsem se samotě, naopak jsem ji vyhledával. Byly to okamžiky, kdy jsem naplno byl sám sebou. Tenhle svět jsem podvědomě udržoval v tajnosti - jednak to tomu dodávalo nádech tajemna, ale jednak jsem v tom možná už tehdy tušil určité podivínství a měl jsem obavy z odsouzení. Nicméně samotná myšlenka ve mně natolik rezonovala, že jsem ji nakonec sdílel se svými nejbližšími přáteli - v té době mým bratrancem a bráchou. Měl jsem potřebu se o to podělit. Byla to pro mě možnost, jak se dotknout a částečně prožít to, co mě tak fascinovalo na obrazovkách, v knížkách a komiksech.

Jak to tak bývá, v pubertě jsem začal řešit jiná témata a tohle záhy přestalo být cool. Převážila ve mně ta část, která to považovala spíš za zvláštní - ačkoli moje imaginativní kapacita se tehdy přesunula do tvorby tentokrát už románového fantasy světa. Ale na hrdiny jsem si přestal hrát. Hrát si patří přeci do dětského věku… Ale je opravdu potřeba si na to pouze hrát?

Skutečně neskutečné?

Bylo mi asi 25 let, když jsem se ve vzpomínkách vracel ke svému imaginárnímu světu z dětství. Říkal jsem si, že ale vlastně ten svět byl poměrně komplexní a že by byla škoda ho úplně zahodit. A začal jsem v něm vymýšlet nové příběhy, tentokrát už bez hraní, jako bych vymýšlel děj románu. Jak jsem si postupně vybavoval detaily, uvědomil jsem si jednu velice zásadní věc, která mě v té chvíli úplně odpálila.

Jak jsem tím světem v dětství opravdu žil, tak jsem ho vlastně napojoval na skutečné události ve svém životě. To, co se reálně odehrávalo, se promítalo do mého imaginárního světa. A já jsem si najednou uvědomil, že ten "imaginární" svět vlastně není tak úplně imaginární. Že je to jen řekněme umělecká forma popisu reality, toho, co se reálně odehrávalo v mojí hlavě nebo chcete-li psychologii. Duševní procesy nejsou nic nereálného a já je v podstatě jen určitým originálním způsobem zachycoval.

Uvědomění, že můj fantazijní svět je ve skutečnosti reálný, na mě tehdy zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. Začal jsem se touhle myšlenkou zabývat víc. Možná v té době započal můj hlubší zájem o psychologii. A tak jsem se postupně dozvídal o aktivní imaginaci, archetypech, všechno najednou začalo jako kousky skládačky zapadat do sebe.

Další uvědomění přišlo o pár let později díky fanouškovskému merchi spidermana - pořídil jsem si fajnovou mikinu imitující jeho kostým. Jednou, když jsem si ji bral na sebe, uvažoval jsem o tom, v čem se vlastně tohle liší od skutečného superhrdiny? Co je to, co dělá superhrdinu hrdinou? Je to kostým? Ten si může vyrobit každý. Jsou to jeho schopnosti? Ty měli i záporáci. A například Spiderman, když v jednom momentu o své schopnosti přišel, hrdinou být nepřestal. A tehdy jsem si uvědomil, že to, co dělá hrdinu hrdinou nejsou ty vnější znaky, ale to, že v každém okamžiku dělají to, co je potřeba - bez ohledu na schopnosti, bez ohledu na svět, ve kterém žijí. A že vlastně já můžu v reálném světě být tím pádem fyzickou reprezentací svého oblíbeného hrdiny. Později mi došlo, že je to ještě trošku jinak. Já jsem tím skutečným hrdinou (za předpokladu, že následuji tu cestu). A imaginární hrdinové jsou pouze fantazijním zobrazením něčeho, co je reálné, čím se já reálně můžu stávat. A to, že mě fascinují konkrétní hrdinové, jen ilustruje to, kteří imaginární hrdinové jsou popisem mého skutečného já. Proto ve mně jejich vzor tolik rezonuje, proto následuji stejnou cestu.

Animus

Jak už jsem zmínil, obnovil jsem práce na svém "imaginárním" světě, nyní už s tím, že se jedná o umělecké ztvárnění reality. Dobrodružné představy a popis toho, co se reálně odehrává ve mně. Tenhle proces jsem nazval animace - oživení, vykreslení. A svět jsem (z části inspirovaný sérií Assassin's Creed) pojmenoval animus. Jednak proto, že animus byl v AC zobrazovacím zařízením, jednak proto, že význam latinského slova animus je oživující princip, anima je duše, tedy se velmi hodí pro popis živého vykreslení duševního světa.

Od té doby mě provází každým dnem, už ne jako dětská hra, ale jako vědomí přesahu, vědomí identity, symbolickým vyjádřením mojí Cesty. A je to něco, co můj život neskutečně nabíjí a oživuje. Nemusím žít v žádném imaginárním světě a příběhu, nemusím z reality utíkat. Stačí žít svůj vlastní život naplno. Bojovat vlastní bitvy stojící skutečné úsilí. Stávat se lepším člověkem. Stávat se hrdinou.

Animus pro mě má nesporný význam, co se týče duševní energie, také jako prostředek sebepoznání, seberozvoje, objevování vlastní identity, vztahování se k okolnímu světu. Každá sebevíc "nudná" činnost se pro mě stává dobrodružstvím na mojí Cestě (chcete-li questem). Je to jako by se člověk fyzicky ocitl ve videohře. Ale nejdná se ani o video, ani o hru. Jedná se o realitu a to dokonce o její nejhlubší, skrytou podstatu, o podstatu života, o jeho smysl.

Na podobnou Cestu jsme zváni všichni. Mým úkolem bylo pouze vám ukázat dveře. Vejít už musíte sami.

P.S.: Svět animu je natolik komplexní, že bude mou radostí ho postupně s vámi sdílet a objevovat jeho další zákoutí - ať už formou deskripce (článků popisujících jeho reálie a fungování, lore) nebo narace (formou povídek), obojí snad již brzy také formou audio nahrávek v rámci podcastu o těchto tématech.